Je to tak jednoduchá myšlenka, ale mnohdy velmi těžce realizovatelná. Doprovází nás strach, jestli jsme dost dobří a schopní si prošlápnout tu svoji vlastní cestu. Mnohdy díky tomu ztrácíme pevnou půdu pod nohama v podobě materiálního zajištění, ale ten pocit je tak velmi silný, že nevíme, jak se správně rozhodnout.
Jestli poslechnout ROZUM nebo SRDCE.
Já jsem se asi poprvé rozhodla poslechnout svou intuici (SRDCE), jít proti svému rodnému příjmení ROZUMová a najít si tu svou vlastní cestu.
Jelikož jsem tvor společenský, jsem moc ráda, že jsem po cestě potkala poutníka hledajícího svou vlastní cestu. No, ona je to spíš poutnice. Díky našim společným zájmům a podobnému pohledu na svět hodláme kus cesty urazit spolu. Kdy se nám cesty rozdělí, tak to už necháváme na tom nahoře.
Před půl rokem jsem napsala článek o tom, že se lidé nepotkávají jen náhodou, a opět se mi moje myšlenka potvrdila. Za víc jak půl roku práce kolem otevírání restaurace a každodenního tvoření nových a nových jídel mi životem prošlo pár nových lidí. Když se na to podívám zpětně, opět mi mnohé předali a ať už to byly zkušenosti dobré či špatné, obojí bylo pro mě velkým přínosem. V době, kdy jsem začala hodně přemýšlet o tom, jestli jsem se opravdu ocitla na „správném“ místě, a jestli je to ta cesta, po které mám jít, se mi začaly dít zvláštní věci.
Už v létě moje tělo začalo stávkovat a říkalo mi: „Dost, takhle to dál nejde a potřebuješ se hodit fyzicky do klidu, jinak tě potrápím ještě víc.“ Naštěstí jsem konečně uposlechla varovné signály, a když dostalo tělo to, o co si žádalo, o to víc se otevřela mysl v tvořivosti a nápadech. Ale co je nejdůležitější, začala jsem naslouchat srdci a hlavně intuici.
Intuice mě vedla na zvláštní místa a také k lidem, se kterými jsem se osobně neznala, a přitom mi něco říkalo, že je znám snad celý život. Mé pocity se potvrdily až v okamžiku, když mi i jedna z těch dotyčných osůbek řekla to samé při našem spontánním setkání. Otevřela mi nejen oči, ale hlavně srdce a pochopení, proč se nemám k své intuici stavět zády, ale začít jí naslouchat.
Spontánní bylo i mé rozhodnutí poté, co jsem se zcela náhodou dozvěděla o šamanovi Don Sergiovi a vydala se během pár hodin na jeho rituál. Prostě nevím proč, táhlo mě to tam, i když jsem o něm slyšela poprvé v životě. Ty prožitky byly úžasné a jen velmi těžce popsatelné.
Díky naslouchání své intuici se mi začala dít spousta věcí a vše nabírá velké obrátky. Prostě se vše nějak rychle hýbe a žene mě kupředu (vnímaví lidé jistě ví o čem píšu).
Stává se vám, že na někoho myslíte, na někoho, koho jste dlouhou dobu neviděli, a když se vám často vkrádá do myšlenek, tak ho najednou potkáte nebo vám zavolá, aniž byste vy stihli udělat ten první krok k setkání?
Tak tohle se mi přesně stalo před pár dny. Ozvala se mi kamarádka jen tak, protože se chtěla zeptat, jak se mi vede. A to asi netušila, že já jsem vlastně měla velké nutkání udělat to samé.
A proč o tom všem píši?
Jednoduše proto, že není zrovna moc lidí, s kterými sdílíte nejen své zájmy, ale máte toho nějak až příliš mnoho společného, až vás to samotné zaráží.
Spolupracovala jsem se spoustou lidí, kteří získávali zkušenosti ode mě a já od nich. Bylo to však v jiné rovině, než to cítím teď. Připadá mi to, jako když se setkají dva Avataři, akorát na planetě Zemi. No možná nás i mnozí budete mít za takové dva mimozemšťany v ženských tělech.
A konečně k věci
S kamarádkou Kačenkou jsme se potkaly ve vegetariánské restauraci, kde jsme vytvářely svá mistrovská díla v podobě jídel. Pro mě, mnohem zkušenější kuchařku, to sice byla výzva co se týče tak trochu jiného vaření, ale pro mladou holku, která stála v profesionální kuchyni poprvé v životě to byla výzva několikanásobně větší. A klobouk dolů, jak to tehdy zvládla. Naše zájmy se netočily jen kolem samotného vaření, obě dvě máme nesmírnou lásku ke zvířatům a obě jsme musely zvládnout hodně těžkou zkoušku, kterou nám život naložil a možná i díky tomu, že jsme ji zvládli, tak nás osud svedl dohromady.
Věkově jsme každá trošku jinde a nevím, jestli já jsem se zastavila myšlením někde v „nácti“ 🙂 a nebo ona předčasně rychle vyspěla. V každém případě rozdílný věk nebrání našemu přátelství, spolutvoření a vzájemnému porozumění.
Z našeho opětovného setkání mám nejen velkou radost, ale hlavně takový ten hřejiví intuitivní pocit, že to tak mělo být.
Na mých webových stránkách se budete setkávat nejen se mnou a s mými články, recepty a zkušenostmi z restauračního provozu, ale jsem nesmírně ráda a vážím si toho, že přispěje velkou troškou (spíš pytlem) do mlýna i kamarádka Kačenka.
Více o Kačence se dozvíte ZDE.
Máme toho tolik společného, že vás ani nepřekvapí, že naše příjmení se honosí ptačím názvem Sokolová & Špačková nebo chcete-li včelka Mája & Kačka kačenka. I v tomhle směru se nám nic co se týče zvířecí říše, opravdu nevyhnulo.
Kačenka obohatí moje webové stránky nejen živelnou energií, články a hlavně úžasnými raw recepty, ale hlavně nás společné tvoření žene mílovými kroky vpřed.
Takže mějte se na pozoru ať vám žádný z našich článků, videonahrávek nebo kurzů vaření neunikne.
Od Nového roku to rozjedeme ve VELKÉM. Zatím jsou to takové Rozjezdy pro Hvězdy.