To si tak jednou večer sednete se sklenkou moštu (BIO, raw, vegan a fair-trade, tedy moravsky řečeno od súseda) a řeknete si, jaké recepty chcete pustit do světa. Pak nakoupíte vše, co potřebujete, upečete to, umixujete, nafotíte, sepíšete, vložíte to do e-booku, lépnete tam ty fotky, změníte formát, dáte na web a otevřete si druhý mošt. Easy peasy…
Jenže v realitě se zaseknete už na tom prvním kroku: „Co tam mám u všech svatých dát?“
V hlavě máte hned desítky receptů, které jste si za nějakou tu dobu vymysleli, ale vybrat těch opravdu dobrých čtyřicet, je fuška. A když i toto zvládnete, uvědomíte si, že lidé, pro které píšete, s největší pravděpodobností nemají vybavení restaurační kuchyně a doma vlastní možná tak obyčejný tyčový mixér a váleček a vy jim chcete předložit fascinující barevné raw caky, které když nevymixují do pěny, začnou se jim sypat odshora dolů s energií Vesuvu. Takže uberete náročnosti na vybavení.
A pak přijde druhá myšlenka, ta pocházející ze zkušeností se stovkou lidí, se kterými jste si o vaření povídali – a to že mnoho z nich pověsí na hřebík své kuchařské dovednosti hned po lineckém, které se jim výjimečně nerozteklo. Takže ubrat náročnost na koncového čtenáře (bez urážky, tím nemyslím konkrétně Vás, ale vždy musíme myslet na ten možný nejslabší článek řetězce). Poté si vzpomenete i na ty světlé výjimky lidí, kteří když vidí recept s postupem kratším než dvě strany, z hrdosti ho vůbec nezkouší. Takže i tohoto vlka musíte nakrmit, abyste zůstali celí.
Tu vybrakovanou peněženku po nákupu surovin omluvíte, protože přece jen je to ve své podstatě charita (pořídí si to možná máma s tátou a tetičkou a to ze soustrasti), dobrovolnická činnost a odkaz příští generaci. Když ovšem bydlíte 25 kilometrů od nejbližšího obchodu se zdravou výživou i od obyčejného supermarketu, musíte si opravdu dobře rozmyslet, jestli máte všechno (zvlášť když nevlastníte auto). Nehledě na to, že nákup asi hodinu z této cesty taháte pěšky.
Upéct něco, co jste už stokrát dělali, je velmi jednoduché. Tedy do té doby, než si uvědomíte, že tentokrát neděláte sto kusů pohankových řezů ani pět cheesecaků a začnete spekulovat nad gramáží. Takže všechno pěkně zvážit a změřit.
Nemám doma profesionálního fotografa ani profesionální fotoaparát a úprava fotek je pro mě kategorie sci-fi žánru. Takže jsem vytáhla přístroj, který se před deseti lety nacházel v lepší střední kategorii, jenže teď už je to stařeček, který těžko mžourá do dálky a tak všechno fotím ze dvou centimetrů. Abych mu ulevila. Jenže při takových záběrech jsou vidět i ty nejnepatrnější chyby, kterých bych si bez lupy ani nevšimla. Všechno tedy dvakrát čančám a uhlazuji.
Následné sezení u monitoru a vybírání z desítek na pohled stejných fotek je stejné utrpení. Spekulujete nad vlastním vkusem a pak podezříváte i své oči, že už prostě nedokážou posoudit, jestli je daná fotka rozmazaná nebo se vám prostě a jednoduše mlží zrak.
V určitém bodě pak přijde to největší kuchařské ponížení. Nikdo to nechce jíst. Ne že by to nebylo dobré, ale nejužší rodinný kruh už slovo „sladké“ nebo „cukr“ nemůže po dvou týdnech ani slyšet, a tak všechno roznášíte po kamarádech, ke koním, lidem, na které jste před pěti lety kývli na pozdrav, švagrové do porodnice a obhlížíte, jestli je tam dostatek sestřiček, protože možná budou další na řadě.
Do tohoto procesu vám zavolá kolegyně – myslím tedy Máju. Rozdělit si práci mezi dvě osoby má svou nespornou výhodu, protože zatímco vy jste uklohnili nějaký ten koláč, kdesi tam v dáli existuje spřízněná osoba, která už ho háže do html světa. Nejvýhodnější je ovšem ta skutečnost, že sdílené utrpení je poloviční utrpení, zatímco sdílená radost je dvojnásobná radost.
Takže tedy zvednete telefon a zeptáte se, jak jde práce. Ona na vás snese úpěnlivé povzdechnutí a přihodí pár peprných slov, která vy ze zdvořilosti a pocitu sounáležitosti odkývete a odpovíte stejně energicky. Vždyť právě vyslovila to, co si vy jen zahanbeně přeříkáváte v hlavě.
Občas se stanou i takové legrační věci jako je matematika. Tedy moje matematika. Záměr je jasný – mimo hlavní část knihy, tedy jakéhosi elektronického „pomocníčka“ pro základy zdravého pečení, představit 40 zajímavých receptů. No a když si myslíte, že jste cíl splnili a začnete je číslovat, zhrozíte se, protože najednou je jich 39. V záchvatu paniky tedy dodáte ještě jeden, který jste při úvodním sumírování vyškrtli, a jste rádi, že jste si toho všimli.
Jenže pak nastane závěrečný kontrolní den, vy zase po sté pročítáte číslovaný obsah a náhle dostanete pocit, že tu něco nesedí. A ve finále se ukáže, že jich máte v knize 41. Tedy znovu upravujete celou knihu a to den před vydáním…
Ale to všechno přece jen přetrpíte, protože když si prohlížíte ty hotové stránky, máte pocit, že jste vytvořili něco hodnotného, ať už to dopadne jakkoliv. Protože nadáváte jen z toho důvodu, že se těšíte, až už to bude hotové, všechno pěkně srovnané a orámečkované. A protože i když denně umýváte hory nádobí a běháte do obchodu, stoupnete si nakonec k troubě, rozpálíte ji a pak přijde „ten“ pocit, že děláte něco, co dělat máte. I když to stojí úsilí.
Autor: Katka Špačková